Heart Attack- Liam
Heart Attack- Liam
Boffin
1. Právě jsem seděla v autě a nemohla tomu uvěřit! Vyhráli jsme s kámoškou Hannah v rádiu lístky na koncert 1D. Jeli jsme luxusní limuzínou, protože odvoz se do výhry zahrnoval taky. „ Tak jsme tady“, oznámil řidič. S nadšením jsme vyskočili z auta a běželi k aréně. Samozřejmě ve 1D trikách a s transparenty. Prohrnuli jsme se do druhé řady a čekali na kluky. Rozsvítila se obrazovka a odehrálo úvodní video. Pak začala hrát první píseň: Heart Attack, který jsem právě teď prožívala a kluci vstoupili na podium. Ozval se jekot.
Po koncertu jsem šla celá omámená, že jsem právě viděla bohy, na autogramiádu. Po neuvěřitelné době jsem se dostala k Zaynovy a dala mu podepsat asi 20 věcí. „Ahoj“, řekla sem nervózně. „Čau“, řekl naprosto klidně. „Můžu se s tebou vyfotit?“, zeptala jsem se. „Jasný“, odpověděl. Vzal můj mobil a vyfotil se s tebou, jak mi dává pusu na tvář a jak vyplazujeme jazyky. „Dáš mi telefonní číslo?“, zeptal se mě. Jen jsem se na něj udiveně koukla celá omámená s toho, na co se tě právě zeptal. Ach můj bože!!!!! Chce po mě telefonní číslo pomyslela sem si. Okamžitě si mu ho chtěla dát, ale on si můj výraz vyložil jinak. Smutně se kouknul a řekl: „další.“ Chtěla jsem něco říct, ale to už mě zavalil nával fanynek, co se hrnuly. Po tváři mi začaly stékat slzy. Promarnila jsem svou velkou šanci s ním zase mluvit… Kdybych něco řekla hned! Já kráva! Nadávala jsem si. „Co se stalo?“, zeptala se tě kámoška. „Chtěl… chtěl po mě telefonní číslo.“ Hannah se zatvářila kysele, ale snažila se to skrýt. Já jsem si toho však všimla. „A?“
„Nedala jsem mu ho“
Hannah se zatvářila zmateně: „Proč?“
„Nestihla jsem to“, řekla jsem a nastoupila do našeho auta, protože jsem neměla chuť se s ní bavit. Taková falešná „kámoška“! Já viděla, jak mi závidí, že se mě na to zeptal! Kdybych mu ho dala… Po tvářích mi dál stékaly slzy. Když sem dorazila domů jen sem sebou plácla na postel a usnula.
Druhý den ráno jsem přemýšlela, jestli to nebyl sen. Podívala jsem se na zbývající část vstupenky na lístku. Nebyl. Pohladila sem kluky na plakátu, co mi vysel nad postelí. „Lauro! Snídaně!“, zavolala máma. V tu chvíli sem vzpomínala na tu včerejší chvíli s telefonním číslem. GRRR! Zamručela jsem pro sebe. Když jsem došla na snídani, byla sem celá otupělá. Ten kluk se mi fakt líbil.
Ubíhali dny a já sem stejně pořád musela myslet na Zayna a představovala sem si ním různé příběhy, co bysme dělali, kdyby měl moje telefonní číslo. Tak dost! Musím s tím přestat! Už je to trapný! To si říká každý coby kdyby! Určitě se ptá tolika holek!
Nastal první den školy. Vzala sem si něco na sebe a šla. Naštěstí se první den neučíme. Celý den jsem s Hannah nemluvila. Nebylo o čem. I když vlastně to není špatný nápad. Šla jsem tedy za Hannah. „Hele, proč jsi tak žárlivá?“, vypadlo ze mě. „Mám otázku. Co bys dělala ty, kdyby mi Harry řekl o telefonní číslo?!“, odpověděla. Hmm to mě nenapadlo. Sakra! Co bych dělala já? Myslím, že bych taky žárlila…. Taková blbá vlastnost. „Hele, to je fakt. Sorry“, řekla jsem. Hannah se na mě usmála a šly jsme spolu domů.
2.. Druhý den byl hned příjemnější. Zase jsem se bavila s Hannah. Když jsem došla do školy, přišel za mnou Luke, celkem milý kluk. „Ehm, ahoj“, usmál se.
„Čauky“
„Nechtěla bys jít….. nechtěla bys jít dneska se mnou na party?“, zeptal se. „Okay“, řekla jsem. „v kde, a v kolik?“
„v půl sedmé u školy? Já totiž nevím, kde bydlíš“, mírně se začervenal. „Tak ok“, odpověděla jsem, a šla na první hodinu.
Ve čtvrt na šest jsem se začala připravovat na party, ale moc se mi tam nechtělo. Vzala jsem si fialové šaty a k tomu lodičky. Lehce jsem se namalovala a šla. Luke už tam čekal. „Tak kam jedeme?“, usmála jsem se. „nasedni a uvidíš“, řekl a otevřel mi dveře u svého kabrioletu. Dojeli jsme před luxusní klub ve vedlejším městě. Vešly jsme dovnitř a uviděli všude plno lidí. Luke mě dovedl k barovému pultu a objednal pro nás pití. Pak jsme šli tancovat. Pořádně jsme to tam rozjeli. Docela jsem se bavila a to se mi sem nejdřív moc nechtělo. Když jsem dorazila domů, šla jsem se dívat na televizi a přemýšlela o dnešním večeru. Říkala jsem si, že Luke je docela super. Je s ním sranda.
Trávili jsme s Lukem víc a víc času. Už to byli přesně dva měsíce, od toho, co mě pozval poprvé. A dneska mám narozeniny. Doufám, že mi něco dá. Myslím, že se do Luka zamilovávám. Pomalu, ale jistě. Možná bysme spolu mohli chodit. Sice to není Zayn, ale toho chce miliony holek. Nesmím kvůli nějaký popový hvězdě zapomenout na ostatní lidi. Možná, že kdybych na ně nemyslela, bylo by to snažší. Šla jsem do svého pokoje. První co jsem udělala, bylo, že jsem strhla plakáty. „Okay, to bysme měli.“, řekla jsem si pro sebe. Pak jsem šla do sklepa a vzala obrovskou prázdnou krabici. Vyšla jsem po schodech do svého pokoje a naházela do krabice všechny ty plakáty, potom i trička, transparenty, náramky, mikiny…. Prostě všechno co jsem měla od 1D. jediné co jsem nedala do krabice byla vstupenka. Tu jsem si dávno nalepila do knihy vstupenek. Možná bych se měla zbavit i té fotky v mobilu. To jsem, ale zatím nedokázala.
Zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít a uviděla luka. „Všechno nejlepší“, řekl a podal mi obálku. Viděla jsem jak vedle sebe drží skateboard. Na něm jezdí často. Otevřela jsem ji a uviděla… lístky na koncert One Direction! To snad ne! Obvykle bych skákala štěstím do stropu, ale teď ne! Chtěla jsem přece na ně zapomenout. Vážně jsem to chtěla? Pocit vzrušení ve mně vřel a pomalu se dral na povrch. „Ach můj bože!!!“, vykřikla jsem nadšením. To jsem sakra neměla dělat. Luke se na mě usmál, a bylo vidět, že je rád, že se mi ten dárek líbí. Dala jsem mu pusu. On mě však při tom začal líbat. Rychle jsem mu polibky oplácela. Líbal tak skvěle. Zajela jsem mu rukami do vlasů. Vyzvedl mě, a já mu omotala nohy kolem pasu. Opírala jsem se o stěnu. Pak to muselo přestat. Uslyšeli jsme kroky, jak někdo jde ze schodů. „Ahoj Luku“, ozvala se máma. „dobrý den, paní Mayersová.“opáčil lehce pobaveným tónem. „nechcete donést něco k pití?“, zeptala se. „Ne to je dobrý“, řekli jsme nastejno. Když odešla, dlouze jsme se na sebe s lukem podívali. Pakjsem ho objala. A on objal mě.
3. Nastal Den D. Jeli jsme na koncert 1D. Tentokrát jsem jela v normálním oblečení. Řekla jsem si, že tu krabici neotevřu. Nasedli jsme do jeho auta a vyjeli. Luke nám koupil lístky do první řady. Byl z bohaté rodiny, o tom už dost vypovídalo jeho auto. Dorazili jsme na místo a šli do arény. Chvíli jsme čekali a pak se ukázalo úvodní video. Fanynky všude ječeli. Pak vstoupili na podium 1D. jekot se zesílil. Když jsem uviděla Liama srdce mi štěstím poskočilo. Hned jsem se okřikla, jsem tu přece s Lukem. Když dospívali první písničku Liam promluvil, tím nádherným sametovým hlasem: „Ahoj všichni!“, musel chvíli čekat, než ustal jekot a pak pokračoval. „Jsme rádi, že jste přišli! Díky moc!!“, pak se zarazil a upřel oči na mě. V jeho očích se zračila radost a překvapení. Najednou, jako by všechen hluk ustal a já cítila jenom svůj dech. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči. Doufala jsem, že si Luke ničeho nevšiml. Vrátila jsem se do reality, znovu jsem slyšela všechen hluk. Liam už se díval jinam. Podívala jsem se na Lukea, ale vypadalo to, že si ničeho nevšiml. Po koncertu jsme šli znova na autogramiádu. Všechno už jsem podepsané měla tak jsem čekala, až si Luke všechno nechá podepsat. Je totiž boyDirectioner a za toho ho miluju. Najednou jsem ucítila něčí dotyk. Otočila jsem se a uviděla Liama. Byla totiž pauza, ale všichni dál vystávali frontu, takže si nás nikdo nevšiml. „si to ty? Ta z autogramiády“, zeptal se. „ne, nevím, koho myslíš“, rozhodla jsem se, že mu radši budu lhát. „Ale jo, musíš to být ty!“, vypadalo to, že na mě nezapoměl. „já mám dvojče“, improvizovala jsem. Vytáhl papírek, něco na něj načmáral a podal mi ho. „Můžeš jí prosím předat tohle?“, zeptal se a vtiskl mi do ruky papírek. Než jsem stačila odpovědět, byl pryč. Zírala jsem na papírek, kde stálo nejspíš jeho číslo a k tomu dopsáno: MUSÍM NA TEBE POŘÁD, MYSLET ZAVOLEJ MI PROSÍM. Kdybys nechtěla, tak prosím nikde nezveřejňuj moje číslo, Liam. Po patnácti minutách přišel nic netušící Luke. „tak jdeme?“, zeptal se. „Jo“, odpověděla jsem a rychle jsem strčila papírek do kapsy.
Doma jsem pořád musela myslet na Liama. Dal mi svoje číslo! To přece není možné! Svírala jsem mobil v ruce a přemýšlela jestli mu zavolám. Vzala jsem mobil líp do ruky a zavolala: „Ahoj Hannah, přijeď, musím si s tebou o něčem poradit.“
Za deset minut zvonil zvonek u dveří. „pojď dál“, vyzvala jsem Hannah. „tak co potřebuješ?“ Řekla jsem jí všechno, co se stalo a ona se zapřísahala, že to nikomu neřekne. „tak to já fakt nevím, ale podívej se na váš vztah s Lukem: je v pohodě, že? Nemusíš se nikde skrývat, žádný bulvár o tobě nepíše a tak. Kdybys chodila s Liamem, měla bys tuhle nevýhodu. Ale zase je to hvězda! A má o tebe zájem! O obyčejnou holku! To bych nenechávala jen tak“
„Ale já nechci chodit s někým, jen proto, že je slavný!“
„tak to máš blbý“, podívala se na mobil a řekla: „hele já už musím jít, tom mi píše, tak čau“
„Ahoj“, řekla jsem dál bezradná. Co mám dělat? A s touto otázkou jsem usnula. Druhý den ráno jsem si všechno znova přemítala. Rozhodla jsem se, že tedy Liamovi zavolám. Natáhla jsem se pro číslo na noční stolek, ale čekalo mě překvapení. Číslo bylo pryč! Prohlédla jsem celý svůj pokoj, včetně pod postelí, ale nikde nic. Zeptala jsem se i mámy a táty jestli ho někam nedali, což by nedali, ale stejně jsem se musela zeptat. Nedali. Hlavou mi proběhla jediná myšlenka. Hannah.